Rockové dunění pro Deniska je název jedné z dalších charitativních akcí, které má pod palcem JH – Naděje z kamionu, respektive Jirka Hučko – rockový nadšenec, kamioňák a především člověk se srdcem na správném místě. Jak už ze samotného charakteru akce vyplývá, rockoví fans se mohli vydat do karvinského klubu Hard Cafe, aby si zde užili nejen pořádnou porci rockové a metalové muziky, ale aby zároveň pomohli dobré věci. V tomto případě tedy Deniskovi Kneblovi, který trpí progresivní svalovou dystrofií, jejíž léčba je finančně velmi náročná a kupodivu ji nehradí žádná pojišťovna. No a když nemůže pomoci, kdo by mohl, nebo kdo by hlavně měl, tak se toho musí holt ujmout někdo, kdo především chce.


Ačkoliv o hudbu tedy šlo tak trošku až ve druhé řadě, rozhodně nebude od věci si připomenout všechny kapely, které přispěly nemalou měrou k úspěchu této akce. Celý večer odstartovali ostravští INNER EMPIRE, které jsem ale zastihl na pódiu až někdy v polovině jejich setu. Pracovní povinnosti mi bohužel nedovolily dorazit do klubu dříve a samotná akce odstartovala přesně podle plánu. Přestože line-up zahrnoval především soubory, které jsem doposud neměl možnost potkat naživo, u Inner Empire jsem tu příležitost už měl letos v dubnu, takže jsem si mohl aspoň částečně porovnat, zda zde došlo k nějakým zásadnějším změnám. Sestava se jen lehce zredukovala na šest členů, ale jinak zůstalo vše při 'starém'. Co ale bylo patrné, kapela během toho půlroku viditelně dospěla, zejména co se nejmladších členů týče. Trošku zbytečný mi dříve přišel doprovodný vokál Leony Hrochové. Ta se ale během těch pár měsíců výborně vyzpívala, a je tak nyní rovnocennou partnerkou hlavní zpěvačky Verči Macurové. I bubeník Michael Gora na sobě výrazně zapracoval, takže jeho projev je teď mnohem jistější, stačilo by snad ještě trošku více přidat síly do úderů, a bude to stoprocentní. Závěr setu tedy šlapal výborně, a to ať už kapela sáhla po údernějším výrazu vycházejícím z nu-metalu či melodického metalu, nebo se ponořila do atmosféričtější roviny. Kdo Inner Empire zná, jistě ví, že kytarista Jarda Kupka je již delší dobu odkázán na invalidní vozíček, což bylo tento večer tak trochu symbolické, neboť i samotný Denisek, který byl po celou dobu v klubu přítomen, rovněž musí k pohybu využívat tuto pomůcku.



Během přestávky jsem lehce zmapoval osazenstvo klubu a přiznám se, že bych u podobné akce očekával o něco větší účast, ale prázdno rozhodně nebylo a všechny boxy v klubu byly plně obsazeny. Jen k pódiu se zatím nikdo moc neodvažoval. Dost možná to vycházelo i z toho, že někteří návštěvníci nebyli prostě kovaní rockeři a přišli do Hard Cafe hlavně podat pomocnou ruku, a to je potřeba rovněž ocenit. Ti, kdo ale mají rádi pořádné dovádění v kotli, si jistě mohli smlsnout na další kapele – pardubických HARDMOK. A tohle byla právě jedna z těch kapel, kterou jsem měl možnost vidět naživo vůbec poprvé. Úvodní 'rozvážná' instrumentálka o jejich tvorbě vůbec nic nevypovídala a dala se brát spíše za takové intro. Daleko více tedy napovídá název jejich letošního alba Našlápnuto. A 'našlápnuto' vážně měli skvěle, až se mi k nim ani nehodila ta žánrová nálepka hard rock. Místy to totiž vyznělo hodně heavy s doslova až motörheadovskou energií. Když už jsem u předchozí kapely zmiňoval potřebu silnějších úderů u bubeníka, u Hardmok to bylo přesně naopak. Míra Šeda dával svým 'škopkům' co proto a hnal celou kapelu patřičně kupředu. Ostatně ani samotná kapela se s tím moc nemazlila a sázela nemilosrdně do publika jeden ostrý projektil za druhým, ačkoliv tedy plný zásobník zůstal vyčerpán zhruba jen z poloviny. Nesledoval jsem nijak čas, u jejich energického setu se to ani moc nedalo, ale někde vznikl časový deficit, který bohužel Hardmok odnesli právě zkráceným vystoupením. Podle slov zpěváka Michala Voigtse prý měli v zásobě ještě dalších šest songů. Vážně velká škoda, že museli v tom nejlepším přestat. Nicméně své poselství Karviné předali a zanechali myslím moc dobrý dojem.

Čas byl neúprosný, proto následující MANUAL z Hradce Králové přestávku nijak neprotahovali a příprava jim zabrala poměrně málo času. V mezičase ale stihl Jirka Hučko vyzpovídat i zajímavé hosty, jako například fotografku Ivu Jurákovou, která podobné akce pravidelně navštěvuje a fotí, nebo ředitelku nadačního fondu Hugs Lucii Tillovou, která ochotně povyprávěla o tomto v tuzemsku ojedinělém projektu, nezávislém na státních dotacích či podporách. Doporučuji podívat se na stránky fondu, kde můžete zjistit, že pomoc potřebným může být poskytnuta i jinak, než jak jsme zvyklí, a hlavně efektivně. Mezitím už byli ale ke svému setu připraveni královéhradečtí muzikanti, ke kterým již nálepka hard rock padne přece jen o poznání líp než v předchozím případě. Tahle kapela hraje už nějakých deset let, takže o nějaké nezkušené zelenáče rozhodně nejde. Evidentní je to zejména u frontmana Vaška Brzka, který ovládal jak kytaru, tak zpěv dosti s přehledem. Vokál občas vytáhl do takových výšek, že se mi hned vybavil Láďa Křížek zamlada, a jeho kytarová sóla, v nemalé míře hraná s kytarou za hlavou, měla rovněž patřičnou kvalitu. Jeho aktivita prostě nebrala konce, takže když byla příležitost, vydal se s kytarou i mimo pódium, třeba ke stolu, kde seděl Denisek s rodinou, a jedno z bravurních sól mu tak naservíroval z první ruky. Co se týče samotné muziky, byla to spíše taková klasická melodicky hardrocková záležitost, nevybočující ze zavedených pravidel. Z produkce tak maličko vybočovala skladba Pekelný Vánoce z poslední řadovky Tak se směj, která má evidentní australské parametry. Ostatně AC/DC jako by náznakově vystrkovali své růžky i v jiných skladbách. Myslím ale, že to bylo poměrně v pohodě, přestože Manual nejsou žádní inovátoři. Jedou si prostě to svoje a hotovo!



Nejen výtěžek ze vstupného, ale třeba i z prodeje merche kapel šel Deniskovi na účet, stejně tak jako peníze z dražby trička, které bylo podepsáno všemi účinkujícími. Během dražby se mezitím na pódiu chystala další zajímavá partička – crossoveroví BRATŘI V TRIKU z nedalekého Českého Těšína. Podobně jako Hardmok a Manual i Bratry v triku jsem neměl tu čest poznat zatím osobně, nepočítám-li tedy bubeníka Mojmíra Krochmalného, známého například z formace Bastard nebo revivalu Jirky Schelingera, který navíc pomáhá i s organizací a propagací charitativních akci Jirky Hučka. Ostatně Bastard i samotní Bratři už zahráli na minulé akci pro Deniska. S Bratry v triku tedy vstupuju opět tak trochu do neznáma a vlastně i do trochu jiné hudební dimenze. Přiznávám, nějak zapařit se na to moc nedá, ale co se týče poslechu, skvělá záležitost. Klasický rock se zde úměrně mísí se syrovějším hard rockem i alternativou, navíc s feelingem starých bluesmanů, hlavně tedy co se týče kytarové hry Jindry Martiníka a vlastně i jeho lehce přiškráblého vokálu. Ačkoliv tedy odehráli set v plánované délce, celé to uběhlo nějak moc rychle. Když se prostě něco skvěle poslouchá, tak to většinou taky rychle uteče. Tohle si budu muset holt ještě někdy zopakovat.



V další přestávce pak předal Jirka symbolický darovací certifikát Deniskově mamince, která pak všem přítomným ze srdce poděkovala. Upřímně, neumím si vůbec představit, kolik je to starostí a práce, když má někdo podobně nemocné dítě. Asi bychom si měli více vážit toho, že máme své potomky zdravé. Jsem osobně rád, že první aplikace kmenových buněk, kterou Denisek absolvoval, dopadla dobře. Je to ale jen začátek dlouhé cesty, během které bude potřebovat další podporu. A tu mu přišli vyjádřit i slovenští EUFORY, kteří už se pomalu chystali na pódiu. Více než chystání to byl ale boj s technickými problémy. Nedávno jsem tuhle mladou a sympatickou kapelu viděl v Ostravě a moc jsem se těšil, až si dopřeji její další vystoupení. Tahle nečekaná prodleva ale nevěstila nic dobrého, což se vzápětí potvrdilo notně zkráceným hracím časem. Po doznění intra už to do nás ale sypali v podobě chytlavé klipovky Book Of Life. Říkal jsem si, jak to asi v Karviné rozjedou, když den před tím předskakovali Rage v Martině. Jestli to mělo ještě větší náboj než tady, muselo to být hotové peklo. Přitom kapela trošku podvědomě tušila, že vzhledem k nabranému skluzu to bude set nepoměrně kratší, než na jaký jsou zvyklí. Neviděl jsem ale nejmenší známku znechucení a dávali do toho opravdu vše. Je až neskutečné, jak jsou tihle mladíci výborně sehraní i vyhraní – a to je přitom zezadu jistí takové něžné stvoření, jakým je bubenice Miriama Hodoňová. Člověk by do ní vážně neřekl, že je to metalová bubenice, jenže když se do toho opřela, spadla nejednomu z přítomných návštěvníků (i muzikantů) čelist. Vůbec celá kapela je maximálně kompaktní, co se muzikantských výkonů týče. Naprosto skvělé kytary a nad tím i výborný vokál Ľuboše Senka, který je i rozený bavič, takže nebyla nouze ani o patřičné hecování hrstky fanoušků, kteří si to přišli rozdat s kapelou 'face to face'. A přestože věděl, že tentokrát nestihnou vytasit všechen svůj arzenál, nezapomněl upřímně poděkovat za pozvání i vyjádřit podporu Deniskovi. Tahle euforická jízda neměla dlouhého trvání, přesto slovenští 'metalobijci' stihli představit jeden nový song, který by se měl objevit na připravovaném novém albu. Z toho aktuálního s názvem Flying Island Eufory pak vytáhli ještě hitovku Metal Is The Hero s parádně brutálním riffem v prostřední části. Tím bylo řečeno vše a škoda jen, že nedostali aspoň prostor na přídavek. Třeba taková Cheers! by se na závěr skvěle hodila. Paradoxní na tom všem bylo, že ačkoliv měli času nejmíň, dali toho nejvíc. Nechci, aby to nevyznělo neskromně, ale tohle může jednou být velká slovenská kapela, takže budu držet palce, ať je ten showbusiness nesemele jako jiné mladé spolky. Byla by to velká škoda.



Jako poslední pak přišli na řadu brněnští PES PILKA. Pro mne další parta, o jejíž existenci jsem neměl tušení. Abych dlouze nehádal, co jsou vlastně zač, představil kytarista a zpěvák Luděk Lebeda kapelu jako soubor, který nedělá žádné velké umění, ale hraje jen to, co ho baví. A vážně nešlo o nějaké velké umění. Zkrátka a dobře starý klasický rock s lehkým nádechem blues a ostřejším soundem, který nemohl a vlastně ani neměl nikoho překvapit. Přesto mě ale  překvapili tím, jak dobře to ve finále fungovalo. Možná znáte ty případy, kdy kapela nemá nějaké velké ambice a sází především na to, dělat muziku jen tak pro vlastní potěšení a od srdce. Tak přesně takhle na mě Pes Pilka působili, a docela mě nakonec mrzelo, že jsem musel jejich pěkně rozjetému setu dát asi v polovině sbohem.

Než jsem se ale vydal k domovu, byl jsem stejně jako všichni ostatní obdařen samotným Deniskem malým dárkem i úsměvem jako důkaz toho, že se mu zde mezi rockery prostě líbí. A proč by taky ne, vždyť rockeři jsou i přes drsnější slupku naprosto v pohodě a tak jako v hudbě samotné, i v životě do toho jdou přímo, a když je potřeba pomoci, tak prostě a jednoduše pomůžou, a to bez zbytečných řečí a okolků. A přesně v tomto duchu vlastně Rockové dunění pro Deniska v Karviné probíhalo. Všichni do toho dali, co mohli, především pak své srdce, a za to jim patří velký dík. Ten největší dík ale samozřejmě patří Jirkovi Hučkovi, protože tohle nebyla a ani nebude ojedinělá akce tohoto druhu. Na příští rok má kromě jiného jeden velkolepý plán, a pokud vyjde, mohla by to být opravdu bomba. Ten ale potřebuje další podobné nadšence a kapely, kteří by pomohli s organizací, takže pokud tento report čte někdo, kdo má vlastní kapelu nebo zkušenosti s organizováním koncertů, mrkněte na facebookovou stránku JH – Naděje z kamionu a zapojte se do tohoto projektu. Pomáhat je opravdu jednoduché, pokud člověk jen trochu chce...


Ohodnoťte článek

Článek byl hodnocen: , průměrné hodnocení: 10.00 z 10

Poslechni si

Přihlašte se k odběru novinek