Pavel Váně je jednou z největších legend brněnské hudební scény. Jméno kapely Progres znamená pro generaci dnešních padesátníků, a nejen pro ně, symbol doby. Při koncert v Domě kultury v Uh. Brodě opět dokázali, že umí! Koncert ke čtyřicetinám kapely v sestavě Pavel Váně (kytara, zpěv), Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Roman Dragoun (klávesy, zpěv), Pavel Pelc (baskytara, zpěv) a Miloš Morávek (kytara) přinesl průřez toho nejlepšího, co Progres kdy dělal. Diváci na sedadlech nostalgicky pobrukovali, taneční parket byl takřka plný… no prostě vynikající atmosféra! Usměvavý zpěvák a kytarista Pavel Váně našel v předkoncertním shonu také chvíli na povídání o minulosti i současnosti života v kapele i mimo ni.

Jaké to je, vrátit se po čtyřiceti letech zase s Progresem na pódia do dnešní doby?

My jsme se vlastně nevrátili. V podstatě jsme hráli pořád, po celou dobu. Jen teď, s oslavami čtyřicítky, kolem nás vzniká malinkej poprask. Je pravda, že nás Progres neživí, každej máme další svý projekty. Ale jedno je jistý. Scházíme se rádi a společné hraní nás udržuje coby „mlaďochy“. (smích)

V čem vnímáte nejpodstatnější rozdíl mezi publikem tehdy a dnes?

Mezi dneškem a obdobím komunistů je obrovský rozdíl. Tehdy v tom uzavřeným lágru bylo naše hraní jediná možná záležitost úniku. Lidi, kteří neměli přístup k deskám z venku, skupovali obrovský množství gramodesek domácí produkce, což dnes vůbec nehrozí. Taky konkurence je daleko větší. Další změny přišly po revoluci, kdy se na koncertech objevovali většinou pamětníci, kteří potřebovali doplnit diskografii nebo chtěli zavzpomínat a oživit mládí. Posledním velkým rozdílem je současnost, kdy na nás začalo chodit hodně mladých lidí. Současná nabídka je neoslovila, někde (většinou u rodičů) se dostali k našim starým deskám a začali na nás chodit.

Jak často se vracíte ke vzpomínkám - posloucháte někdy vlastní věci?

Neposlouchám. Jen teď, kdy jsem produkoval a dával dohromady program ke čtyřicátinám, jsem musel vybrat písničky na dvojcédéčko, tak jsem seděl ve studiu a poslouchal… V 70. letech jste si užil života v brněnském kulturním světě. Myslím, že ta doba musela být v jistém směru prima. V Brně byla velká parta skvělých lidí - umělců, herců, sportovců, výtvarníků, muzikantů a dalších individuí, která držela pohromadě a pořád něco vymýšlela. Dodnes jsem pyšný na to, že nám s Dialogem vesmíru pomáhali nejprestižnější výtvarníci brněnské scény. A my pak na oplátku dělali scénickou hudbu do Divadla Na Provázku. Byly to nádherné zážitky.

Co se vám vybaví při vzpomínce na Frantu Kocourka a Divadlo Provázek?

Franta byl můj kamarád. Vždycky se účastnil kteréhokoli mého stěhování, kdy jako silák takřka všechno odnosil. Já mu to vracel tím, že jsem často chodil na jeho představení, kde on vždycky vybral někoho z první divácké řady a za opasek ho odnesl v zubech. Většinou jsem mu v hubě visel já, protože jsem vážil sotva pětapadesát kilo. (smích) Ten opasek od něj mám ještě doma. V době, kdy jsme připravovali Vesmírný dialog, hráli jsme po tancovačkách v okolí, abychom vydělali na živobytí. Franta nás vozíval mikrobusem. Jelikož byl uhlařem, byl vždycky děsně unavenej, takže když nás vyklopil v kulturáku, okamžitě usnul. Ale hned druhý den se v hospůdce vychloubal u píva chlapům: „Hoši, to jste neviděli ty kocóry v první řadě, musel jsem je odhánět…“ Na příhody s ním nikdy nezapomenu.

Nelitujejte toho, že jste zanechal studií psychologie?

Pomohly vám někdy znalosti z této oblasti, když jste byl zakázaný a na mušce StB?Využil jsem je hlavně v boji o modrou, kdy jsem dokonale sehrál psychický potíže. Jako jednomu z mála mi ale nevzali řidičák, což bylo osudem všech. Studoval jsem víc škol. Ne proto, že bych jednou chtěl být zaměstnanej právě v tom oboru, ale zajímalo mě to. Když jsem na psychologii došel do šestého „semáku“, tak jsem zjistil, že mně to stačí, a skončil jsem. Nelitoval jsem ale nikdy. Stejné to pak bylo s hudební vědou.

Živil jste se vůbec jinak než muzikou?

Ne. (smích) Vyšel jsem z rodinného podnebí, kde nikdo nepředpokládal, že bych se muzikou živit měl. Uč se, studuj, ať děláš něco pořádného, říkali naši. Proto mě ani vlastně nenapadlo, že bych šel na konzervatoř. Brnkal jsem si pro radost…Neuvažoval jste někdy o emigraci?Hlavně díky tomu, že byl můj otec emigrantem, jsem často přemýšlel o odchodu. V devětašedesátým, kdy už tady byli Rusové a všechno bylo v háji, se mi podařilo vyjet s kámošem do Anglie, kde jsem chtěl zůstat. Měl jsem tam už všechno zařízený. Pak, když došlo na lámání chleba, mi došlo, že za pár dnů hrajeme v Jihlavě, a vrátil jsem se. Kámoš vůbec nechápal, jak můžu zahodit takovou šanci kvůli kapele. Pak jsem se připletl k demonstraci, zabásli mě a měl jsem nadlouho po ptákách.

Jaké to bylo na turné po africké Angole? Jak jste se tam vůbec dostal a jak vás přijali Afričani?

Na oslavě narozenin v Žeravicích jsem náhodou potkal našeho starého fandu. Kecali jsme o muzice a on pak jen tak mezi řečí říká, že za několik dnů nastupuje jako velvyslanec do Angoly. Za měsíc mi volá: „Čoveče, já jsem tady potkal už patnáct lidí, co tě znaj. Nechcete s Progresem přijet?“ Pak si ale spočítal náklady, zjistil, že by celou kapelu neutáhl. A když už jsme to odpískali, přišel mi dopis, abych přijel alespoň já. No a já to přijal. (smích) Pak jsem dva měsíce zkoušel přes internet s dvěma muzikanty, který mi doporučili, abych nevystupoval úplně sám. Ale když jsem přiletěl na letiště do Johannesburgu, moji internetoví spoluhráči nikde. Na adrese, kterou mi dali, o nich nikdo nevěděl. To byla tehdy setsakra zajímavá situace! Dodnes nevím, co se tehdy stalo, protože jsem už nikdy ty své černoušky z internetu neviděl. Nevím teda, s kým jsem si ty dva měsíce dopisoval a posílal nahrávky.

Dokážete to po koncertě ještě rozparádit? Nebo už jste usedlí pánové?

Samozřejmě, vždyť jsme přece mladí kluci… Šedesátka, co to dneska je? (smích)



Ohodnoťte článek

prozatím nebylo hodnoceno

Poslechni si

Přihlašte se k odběru novinek