Až z Litoměřic přišel na Slovácko Luděk Jahoda, bubeník bigbítové kapely Generace. "Má neskutečný feeling a groove," skládá mu poklonu jeho nejstarší syn Stanley, který se vydal v tátových stopách. Nejprve osm let zaskakoval za tátu v Generacích, dnes šestadvacetiletý hudebník jezdí přes letní sezonu koncerty a festivaly s Markem Ztraceným, jinak je kmenovým hráčem legendární kapely Motorband.

Stanley má vystudovaná tři povolání: umělecký truhlář, zdravotnický záchranář a bubeník. S oblibou proto říká: "Když někoho nezachráním, můžu mu udělat truhlu a ještě třeba zahrát na pohřbu. Takový standardní balíček se vším všudy!"

Jsi synem bohem obdařeného bubeníka. Byl tvůj táta tvým jediným učitelem?

Táta nikdy moc nechtěl, abych na bubny hrál, asi proto, že chtěl mít z kluka něco pořadného a ne kočovníka... To se mu taky tak trochu splnilo. Jsem samouk. Takže mě nikdy neučil. Je to paradox, ale je to tak. Všechno jsem to odkoukal od něj, když mě brával s sebou na koncerty, ale nebylo to zadarmo.

Musel jsem mít výsledky ve škole, pak mi i dokonce půjčil základ jeho soupravy, ale předtím jsem hrál na bubny značky "home made", které jsem si vyrobil potají v garáži. Takové to všechno, na co se dá hrát, vlastní dřevená šlapka, virbl z přechodu amátek, činely vystřihnuté z plechových sudů, šlapák ze sudu na obilí atd. Samozřejmě že to neskončilo vše jen u samouka. Jak plynul čas, tak jsem absolvoval různé hodiny u předních českých bubeníků jako Miloš Meier, Pepa Cigánek, a byla doba, kdy mě připravoval na konzervatoř profesor Gregor Kruyer z Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, ale na tu jsem nakonec nešel a skončil u záchranářství.

Věděl jsi hned, že bicí jsou tím pravým nástrojem? Čím si tě získaly?

Bubny jsou fantastický nástroj, spousta možností jak se vyjádřit a je to taky efektní, se světly a dalšími věcmi to vypadá prostě dobře. (smích) Myslím, že je to částečně dané geneticky a taky prostředím, kde jsem vyrůstal. My "Jahoďáci" v sobě nosíme jakýsi "drumgen", rytmiku máme prostě v sobě. To taky dokazuje i můj brácha, kterému je 12 let a už ted hraje fantasticky. Rodiče jsou z toho - jak jinak - samozřejmě nadšení. (smích) Takže se dalo asi čekat, že to budou bubny. Jelikož pocházím z poměrně rozsáhlé hudební rodiny, kde mí příbuzní hrají ve špičkových filharmoniích v republice, dalo se čekat, že taky na něco budu hrát.  

Umíš hrát i na něco jiného?

Když mi bylo deset, hrával jsem na zobcovou flétnu. V současné době se zabývám trochu víc baskytarou a jelikož doprovázím jednoho předního českého interpreta, musel jsem se naučit i trochu na kytaru.

Jak často zkoušíš?

Nikdy jsem nebyl ten typ, že bych něco strašně moc drtil nebo cvičil, moc mi dalo to, že jsem hrával víkend co víkend s "Géčkama", ale pamatuji si období, kdy jsem hrával klidně celé dny na zkušebně, ale to už je hodně dávno. Až v posledních letech jsem začal skutečně dost cvičit, protože mě k tomu donutily okolnosti a taky angažmá, které jsem dostal.

Prošel jsi i érou studentských kapel?

Ve čtrnácti letech jsem si založil svoji vlastní kapelu společně s mým nej kamarádem, který se jmenoval Martin Malina, byl to Šestý smysl. Bylo to parádní období, moc rád na to vzpomínám! Absolvovali jsme pár hudebních soutěží, na kterých jsme byli vždy úspěšní a odjížděli vždy s nějakým diplomem. (smích) Myslím, že už v té době to byl dost nářez, měli jsme výbornou zpěvačku, tvorba se linula směrem, jako je Die Happy nebo Guano Apes. Pak to byli Praetorian, Panama a různé formace od jazzu a funky...

Jaký mladý jsi převzal "žezlo" po otci v kapele Generace. Jaký to byl pocit mít takové publikum?

Bylo to skvělé. Byl jsem v té době totiž teenager. Takže jsem si to hrozně užíval, ale bylo to zároveň hrozně neobvyklé, protože jsem hrával s muzikanty, kteří byli o dvě generace starší. (smích)  

Na co nejraději vzpomínaš z kšeftů s Generacemi?

Toho je víc, dala by se o tom napsat kniha (smích), ale asi na to, jak jsme jezdívali jako banda kapelovým busem. To už dnes nezažiješ, neznám kapelu, která by vlastnila autobus a jezdila s ním na kšefty. A taky na to, jak jsem si musel vždycky balit praktikábl a já vždycky zmizel a zvukař mi za to pak vždycky nadával a další bigbít jsem musel hrát za trest na zemi na koberečku. (smích)

Je ti jedno, co hraješ, nebo ti musí muzika vždy sednout?

Snažím se být multižánrovým bubeníkem. Mám rád živou muziku, je jedno, jaká je. Důležité je, že hraješ! Srdcem jsem ale rocker.

Kdo ti hodil lano z Motorbandu?

Byl to Luděk Struhař, nyní frontman Motorbandu. Jednoho pondělního rána zvonil telefon a v něm Luděk, jestli bych si nechtěl zkusit zahrát  s Motorbandem, a odpoledne jsem byl už členem. (smích)

Dá se taková nabídka vůbec odmítnout?

Takové nabídky se neodmítají, chodí jen jednou za život. Pak toho člověk může litovat, další už nepřichází...

V legendární kapele se zvučným názvem je vás víc z regionu. Je to výhoda?

Mimo Luďka Struhaře je to excelentní kytarista Hans Jiříček. Tak výhoda je v tom, že si můžem dát zkoušku třeba jen my tři, když se zrovna v regionu nacházíme. A další je, že můžem jít spolu na pivo. Jinak je to takové komplikovanější, kluci jezdí za námi do Zlína, kde máme třeba zkoušku celý víkend a jedna má min. 12 hodin. Minulý týden jsme třeba zkoušeli ve studiu Propast u Petra Jandy, protože jsme hráli s Olympikem, a druhý den měli volno, takže jsme toho využili.

Hraješ se zpěvákem, který je exceletním bubeníkem. Projevuje se to?

Je to naprosto geniální. Nemůže se nám stát, že bychom začali na lichou dobu, jedině by to tak muselo být. (smích). Luděk taky na koncertech se mnou bubnuje na pravou část soupravy v jedné skladbě, je to skvělá show!  A taky se to projevuje tím, že se bavíme třeba jen o bubnech...

Máš vůbec volný čas i na něco jiného než muzika?

(smích) Nemám! Občas jdu do zahrady házet psovi míček...


Ohodnoťte článek

Článek byl hodnocen: , průměrné hodnocení: 10.00 z 10

Poslechni si

Přihlašte se k odběru novinek